UMĚLEC VS AI – má zpětná reflexe výstavy

Klára Sedlo:

Klára Sedlo: reflexe experimentu

Slovo autorky originálu obrazů k výstavě aneb Jak AI zvládla zkopírovat má díla?

Nejdříve krátce shrnu celý experiment. Jak už asi víte, moje obrazy byly nejprve předloženy jazykovému modelu AI, která vytvořila jejich popis, tento popis byl pak použit jako zadání pro DALL-E, Imagen 4, Qwen a Flux.1 Krea, tedy AI generující obrázky podle zadání.

Letos jsme experiment obohatili ještě o jeden rozměr – zmíněné textové zadání jsme kromě AI předložili dětem z uměleckých škol. Výsledné práce (jak dětské, tak AI), jsme nechali natisknout na plátna a náhodně rozmístili vedle mých původních děl.

Stejně jako v předchozím experimentu (Umělec vs AI, Metamorfózy umění 1.0, galerie Feika, VŠB-TUO, 2024), jsem i zde výběr obrazů pro experiment měla na starosti já. V minulém roce jsem AI předložila různorodé práce. Nyní jsem se zaměřila primárně na ty, které považuji za kompozičně nejkomplexnější.

V minulém roce mne velmi překvapilo, jakým způsobem je AI schopna replikovat jednotlivé motivy nebo barvy. Zároveň jsem ale zjistila, že často ignoruje význam obrazu nebo zcela zásadní prvky, které byly subtilní a lidské, ale byly naprosto ústřední pro celé vyznění díla (rozeberu dále).

Mé letošní zaměření na kompozici poháněla zvědavost. Posílala jsem před pár měsíci panu děkanu Radku Martinkovi vybrané obrazy. Doufala jsem, že dostanu zpět AI variace na mé kompozice, které mne třeba v něčem překvapí. A zároveň v mé hlavě znělo možná až zlomyslné „schválně, AI, jak si s tímto poradíš“.

Jak kompozici vidí malíř?

Pro pochopení rozdílu mezi AI výstupy a mými díly se pokusím jednoduše vysvětlit, jak jako malíř při stavění obrazu pracuji. Ráda říkám (stejně jako spousta malířů), že malovat věci do obrazu a malovat obraz jsou dvě různé disciplíny. Namalovat do prázdné plochy plátna můžeme cokoliv – rostlinu, portrét, čáru. Ale vytvořit obraz, to je něco jiného. Co se tedy děje v mé hlavě, když „maluji obraz“?

Uvažuji, jak mezi sebou jednotlivé prvky fungují. Kudy proudí „energie“ obrazu (kam jednotlivé linie směřují pozornost). Uvažuji, jak namalované funguje směrem k formátu obrazu. Zda zasáhnout záměrně až k okrajům, do jaké přesné výše… Co snese samotný formát (čtverec, obdélník, kruh). Zkrátka, pracuji s obrazem jako s celkem. Vytvářím tak cestu pro divákovo oko – odkud kam bude putovat. S divákovou pozorností lze pomocí kompozice barev a kontrastu, linií a tvarů velmi jednoduše manipulovat, a i to je součástí díla. To, kam se Vám stáčí oči na mých plátnech, rozhodně není náhoda. Je to pečlivě vybudovaná cesta.

Zjednodušeně řečeno, jako první si lidský mozek všímá (ne nutně v tomto pořadí): očí a obličejů, nečekaných změn v rytmu obrazu (hladká linie mezi ostrými), kontrastů (světelných, např. tmavé × světlé, barevných, např. studená modrá × teplá červená, strukturální – struktura × hladká plocha). Zmíněné prvky jsou pro lidský mozek buď vizuálně (kontrasty) nebo psychologicky poutavé (oči, obličeje, ale i jiné silné momenty jako krev, fyzická interakce, objetí, zvířata,…). Tyto momenty strhnou naši pozornost. AI je označuje jako „ohniskové body“. Opakující se prvky naopak umožní pozornosti plynout.

Se všemi těmito prvky aktivně pracuji. Vědomě, někdy i nevědomě. Využívám je v kompozici tak, aby byl obrazový zážitek pro diváka co nejlepší. Někdy „ohniska“ překrývám přes sebe, např. psychologicky významné místo obrazu vizuálně podpořím barevným nebo světelným kontrastem (to často vidíme i u barokních maleb, zde na výstavě obraz Bludička). Někdy naopak pozornost záměrně tříštím, abych vytvořila geometrické kompozice (kruh, trojúhelník). Mohu také vytvořit záměrně složité cesty pro divákovo oko. Chaos, kdy divák neví, kde začít, a nasměrovat ho tak ke konkrétnímu místu v obraze (obraz Dva přátelé).

V díle nepracuji ale jen s ohnisky. Stejně důležité jsou cesty mezi nimi, tvary a objekty, plochy. Jakým způsobem figury vyplňují plátno, jaký prostor vyplňuje plocha nebe. Pozadí obrazu není jen pozadím, je to další prvek, se kterým lze pracovat. Důležitá je například i linie oděvu. To vše vede Vaše oči a utváří celkovou kompozici.

Kompozice pak může mít podobu např. trojúhelníku, kuželosečky, můžeme vypozorovat několik tvarů, které se překrývají (obraz Sklizeň – dva trojúhelníky). Může být roztříštěná. Někdy jsou mé kompozice jednodušší – tzv. zlatý řez, středová kompozice s jednobarevným pozadím (zastoupeno obrazem Bludička), diagonála,… Pro lepší pochopení přikládám kompoziční rozbor několika mých obrazů (viz níže).

AI a popis kompozice

Komplikovaná kompozice je jmenovatelem skoro všech mých maleb zde. Podívejme se proto, jak AI moje obrazy popsala a tedy s jakým zadáním následně pracovala.

Jazykový model ve svém popisu kompozici věnuje celý odstavec, ale dotýká se jí i v jiných částech textu. V některých případech je popis spíše vágní. „Dynamická, asymetrická kompozice“ je velmi obecná formulace uplatnitelná na každé třetí dílo. Věta „Harmonické kombinace (červené se žlutými, modré s oranžovými) sjednocují, zatímco disharmonické zelené a opakující se oči posilují surreální atmosféru,“ byť působí na první pohled odborně, je vzhledem k obrazu (Dva přátelé) vcelku nesmysl. Podobně u popisu díla Fanoušci u Úhořího muže doma čteme: „Opakující se oblouky poskytují geometrický řád, zatímco jemné křivky zvyšují snovou atmosféru a zvou k prozkoumání zón.“ (Křivky oblouků? Nebo křivky oblouků ve srovnání s křivkami postav? Na obraze je i mnoho hran – které křivky má AI na mysli?) Věta zní poeticky a přesto, že lze na dílo tato formulace jakž takž uplatnit, je to jakási prázdná omáčka, kterou bych použila u zkoušky z dějin umění po propařené noci.

V některých jiných případech je ale AI konkrétní a přesná, Slunce „fungující jako vizuální a konceptuální kotva,“ „plochá kompozice postrádá jasné pozadí“ (opět Slunce), nebo „Mělká hloubka soustředí pozornost na figuru a její okolí“ (Žonglér).

Příjemné je, že jazykový model se snaží hledat „ohniskový bod“. Např. v popisu obrazu Pocukrováno byl ústřední bod nalezen úspěšně. V případě Sklizně byly ale ohniskové body odhaleny nepřesně.

V některých případech je popis detailní, zachycuje celkové fungování obrazu, ale opomíjí zásadní „ohniskový bod“ (např. Slunce, kde je bod psychologický – oko a hrot). V některých případech mi přijde, že AI kompozici spíše hádá a je zcela „mimo“ (Dva přátelé a vcelku nesmyslné užití „vertikály“).

Ve výsledných vygenerovaných obrázcích jsou již odhalené kompoziční prvky ne vždy aplikovány (např. AI reprodukce Dvou přátel nesplňuje popis „těsné ohraničení“, DALL-E a FLUX nemá Slunce v kruhové středové kompozici atd.).

Popisy mi přijdou jako změť pravdivého popisu konkrétních prvků, zatímco jiné jsou z popisu kompozice vynechány.

Co AI nevidí? Kompoziční rozbor děl a porovnání s AI

Dva přátelé

Z celkového popisu bych ráda vyzdvihla momenty jako „Texturované tahy zelené trávy a půdy vyplňují zem“ nebo „Jemné, směrové tahy vykreslují srst, peří a trávu, zatímco obloha a slunce mají hladké přechody a ploché tvary. Impasto detaily přidávají texturu,“ kde AI rozeznává důležitost struktury versus plochy nebe. (Dále bych ráda vypíchla „mnohonožní bytost s vlkoidním tělem“, a to jen proto, že ta formulace je neskutečně vtipná a doufám, že pobaví i Vás.:)

Odstavec ke kompozici zde uvedu celý. AI popisuje kompozici obrazu takto:

Dynamická, asymetrická kompozice soustředí pozornost na vertikální formu bytosti, kterou vyvažuje její natažená ruka a roztažený pták. Slunce napravo a explodující tvary vytvářejí napětí, které vede oko diagonálně. Ostré úhly a opakující se motivy (oči, masky, paprsky) sjednocují scénu. Velký, téměř čtvercový vertikální formát a těsné ohraničení zesilují dramatickou a naléhavou atmosféru.

Slova jako „asymetrická“ nebo „dynamická“ jsou velmi vágní. Vertikální forma bytosti je pak naprostý nesmysl. (Mimochodem, slovo vertikální používá jazykový model v polovině všech popisů.) Bytost, ani jedna, není vertikální, naopak, obě bytosti zasahují do rohů obrazu a tvoří jeho okraje, stejně jako slunce. Liška („vlkoidní“ bytost) je sice mírně nakloněna, ale k tomu, abychom vertikálu označili za hlavní kompoziční východisko, to rozhodně nestačí. Mnohem dominantnější je právě čtverec. „Ostré úhly a opakující se motivy“ scénu skutečně „sjednocují“. „Těsné ohraničení“ je správně pojmenováno a sekundárně nejspíš skutečně pro někoho „zesiluje dramatickou a naléhavou atmosféru“, což je opět celkem obecný popis.

Z hlediska kompozice ale vyplnění formátu („těsné ohraničení“) především působí monumentálně – motiv vypadá větší, když se takřka nevejde do formátu. Což v AI popisu chybí.

Celková kompozice zůstala AI skryta. Odhalme si ji. Přiznávám, tento obraz je záludný. Kompoziční hru totiž nerozehrávám nejvýraznějšími prvky, ale jejich absencí. Všimněme si, že obraz je plný ostrých hran a linií – zvířata, mraky, tráva. Můžeme vypozorovat linie čtverce, po kterých oko pravděpodobně putuje. Každý roh je až do kraje vyplněn ostrými liniemi. Je tu však jedno místo, kde ostré hrany chybí – mezi dotýkajícími se končetinami aktérů. V tomto jediném místě je klidná obloha, na níž se vznáší malá hvězda, která zdaleka nevyplňuje celý prostor. To kontrastuje s celkovým rytmem obrazu, ve kterém se každý objekt/postava snaží maximálně zaplnit místo a divoce se roztahuje do stran. „Ohniskovými body“ jsem tedy zahltila celý obraz. Až na ono jedno místo, které pak zůstává skutečným centrem – prostor tvořený spojenými končetinami a hvězda v něm.

Odhalení této vizuální hry vyžaduje čas strávený před obrazem. AI tuto mou kompoziční hru nezaznamenala. Soustředila se na prvky, které divák vnímá při prvním povrchním zkoumání – dílo tak významově i kompozičně zploštila.

Bludička z Křemelné

Jedná se o kompozičně i významově nejjednodušší obraz v celém výběru. Záměrně jsem ho umístila mezi složité kompozice jako jakýsi „kontrolní vzorek“. AI dílo celkem přesně reflektovala. U kompozičně jednoduchého obrazu tedy, myslím, nenastává větší problém.

Velmi mile mě překvapila věta „Chybějící horizont zplošťuje hloubku a izoluje figuru“, která je velmi přesná. „Vertikální, centrální uspořádání zdůrazňuje pohyb vzhůru, vedoucí oko od bouřlivého základu přes živé vlasy až k hornímu okraji“ – vertikála sice není výrazná, je naznačena spíše sklonem těla, kompozice je spíše centrální, ale v podstatě souhlasím. Popisu pak odpovídají i generované obrázky, které se předloze vcelku přibližují.

Zajímavé je následující: „Klíčovými rysy jsou expresivní, plamenná energie vlasů, symbolizující emocionální intenzitu a doslovný oheň. Skrytý obličej umocňuje zranitelnost a psychologickou složitost. Kouřová žlutá hmota naznačuje proměnu, destrukci nebo očistu, vyvolávající pocit mučednictví nebo transcendentna. Diagonální, texturované tahy v popředí připomínají kůly (…).“ Obraz je obsahově velmi jednoduchý – jedná se o znázornění mýtické bludičky z oblasti Křemelné na Šumavě. Se zájmem proto pozoruji, jak se AI snaží najít význam. Hlava v dlaních – zranitelnost, psychologická složitost. Oranžové vlasy – emocionální intenzita, oheň. Oblak – proměna, destrukce, očista atd.

Sklizeň

AI se zde dopustila několika faktických nepřesností: „převržená sklenice vína“ (převržená není), dlaň „nesoucí motiv srdce“ (což je jahoda). Není pak pravdou ani „přerostlá červená ruka a motiv srdce na dlani, naznačující náboženskou nebo anatomickou ikonografii“, protože se jedná o jahodu.

Ovšem velmi přesně reflektuje můj základní kompoziční záměr: „Prostor je stlačený a vrstvený, s prvky přeplněnými na předním plánu a malou hloubkou.“ Odhaluje správně i použití barev – obraz je „v primárních a sekundárních barvách“ (oblečení figur), i fakt, že se jedná o historický oděv, a „jemné odstíny pleti“ skutečně „zvyšují realismus“.

Podívejme se nyní na celkovou kompozici, AI píše:

Dynamická, asymetrická kompozice využívá odvážné barevné bloky, šikmé diagonály a fragmentované formy k vytvoření rytmu a napětí. Červená ruka a expresivní tváře slouží jako ohniska. Prolínající obdélníky, ovály a křivky tvoří puzzle-like interakci organických a mechanických tvarů. Bez prostorového ústupu nebo rámování se povrch a okamžité vizuální působení dominují. Čtvercový formát zvyšuje kompresi a vyváženost, připomínající mozaikovou strukturu. Barevné kontrasty, směrové pohledy a gesta vedou diváka surrealistickým tableau.

AI nezmiňuje, že se jedná o středovou kompozici. Objekt je ve středu obrazu, lemován pozadím ze všech stran, což je zásadní. Tato nepřesnost je vidět i na AI reprodukcích.

Kompozici bych dále neoznačila za „dynamickou“, je spíše statická a kompaktní. Slovo „asymetrická“ sice lze použít, jelikož dílo není přesně osově souměrné, ale řekla bych, že to není adjektivum kompozici zcela vystihující. Jedná se o čtvercový kompaktní výjev, který je oproti jiným relativně souměrný. „Barevné bloky“, „fragmentované formy“ jsou přítomné, stejně tak „diagonály“. „Čtvercový formát“ ale skutečně „zvyšuje kompresi“.

V obrazu se několikrát opakuje elipsa a převažují oblé tvary, ostrých hran najdeme v díle minimum. Tento aspekt AI vynechává, pouze obecně upozorňuje na protínající se „obdélníky, ovály a křivky“, opakování elipsy si nevšimla vůbec.

Ohnisek na obraze je několik, AI správně identifikovala některé z nich – ruka, tváře. Dalšími ohnisky jsou ale realisticky znázorněné předměty v jinak plošném oděvu. S tímto prvkem záměrně pracuji – pokud chci směřovat pozornost, využívám kontrastu malého promalovaného objektu v množství velkých ploch. Jsou to: jahoda, sklenice, jablko, peří. Máme tu tedy několik „ohniskových bodů“ – oči (tváře), rukavice (tu pravděpodobně AI myslí slovem ruka, je detailně vykreslená, vystupující z plochy), jahoda v další ruce a vykreslený lem rukávu u ní, jablko, sklenice. Spojíme-li zmíněné „ohniskové body“, vzniknou nám dva trojúhelníky, které jsou kompozičně podpořeny právě tvarem těl. Tuto kompozici AI „nevidí“. Tomu odpovídají i výstupy. AI generované obrázky vytvořily něco zcela odlišného, co se sice zaměřuje na jednotlivé prvky, ale opomíjí celkovou zásadní kompozici.

Shrnutí:

Při pročítání popisů mě potěšilo několik momentů, kdy AI hledá, nebo i najde některé ohniskové body. Vnímám i obecné, vágní nebo nepřesné formulace (viz vertikála u Dvou přátel). Což pro laika v oblasti umění není na první pohled patrné. Věty působí, že dávají smysl, příp. využívají obecně aplikovatelné formulace, aniž by postihly zásadnější aspekty díla.

V případě „jednoduchého“ obrazu (Bludička) AI zvládne popis i replikaci kompozice víceméně přesně, obsah díla se snaží odhadnout pomocí symbolů, ke kterým přiřazuje vcelku očekávatelné významy. Usuzuji, že stejným způsobem pracuje i s komplexnějšími díly, kde tento přístup už nestačí.

Myslím, že vynechává některé psychologické „ohniskové body“ – tedy body významné na základě toho, co zobrazují (oko, dotek, tedy „ohniskové body“, které jsou zároveň „lidskými momenty“, viz níže. Pozn.: ne každý „lidský moment“ musí být „ohniskovým bodem“).

V případech komplexních děl nebyla AI schopna rozlišit celkovou kompozici (Dva přátelé). Zároveň také vytrhává významná místa – „ohniskové body“ – z celkové kompozice místo toho, aby je vnímala jako její součást. Replikuje pak obraz na základě několika nejvýraznějších prvků, ale ne jako celek.

„Lidské momenty“

Dalším zásadním momentem, kde se AI odklání od mých děl, jsou, jak pracovně říkám, „lidské momenty“. Tedy momenty, které pro člověka pozorující dílo budou zásadní (často se tyto momenty vztahují k emocím nebo k fyzickým vjemům). Vybrala jsem tři obrazy, na kterých zmíněné momenty přehlíží:

V případě Slunce sice AI popsala kruhovou kompozici obrazu, konkrétně: „Těsně zkroucená postava a centrální koule tvoří kompoziční jádro. Spirála těla a vyzařující sluneční linie vedou pohled diváka kolem a zpět do středu.“ Ve stejném odstavci ale zmiňuje: „Nepřítomnost nadbytečných detailů zvýrazňuje surrealistickou interakci mezi postavou a zářící koulí“.

Tím se dostáváme k velmi důležitému momentu obrazu Slunce. Oproti harmonické kruhové kompozici tu je něco narušujícího, a nejsou to jen „linie“. Jsou to hroty probodávající tělo. Paprsky z nitra kompozice unikají (bolestivě) ven. Pro diváka je pak vizuálně zásadní především jeden hrot, ten směřující k lidskému oku. Je to jeden z prvních bodů, na které se divákova pozornost pravděpodobnost zaměří. Oko. Hrot u oka. Auuu. AI tento moment hrotu u oka ignorovala. (Je pak otázka, zda postava skutečně hledí, jak AI píše „se zamyšleným výrazem“.)

K významu díla AI popis říká: „Scéna vyjadřuje surrealistickou kroucenost a introspekci, což naznačuje symbolické spojení mezi postavou, sluncem a pozicí“, což je opět velmi obecné. Proto bych ráda uvedla svou interpretaci: Scéna znázorňuje energii, kterou se snaží osoba chytit. Energie velmi intenzivní. Obraz vyjadřuje snahu o implementaci něčeho, co nás může přesáhnout, nebo zničit. Snaha dotknout se Slunce. To vše je kompozičně vyjádřeno kruhem (implementace, sjednocení), skrz který ale pronikají diagonály paprsků (kruh je protnut zevnitř). Sluneční paprsky protínají kruhovou kompozici, ale zároveň fyzicky pronikají tělem člověka, zanechávají rány (čemuž AI věnovala překvapivě málo pozornosti). V tento moment jeden paprsek směřuje i k oku a hrozí jeho protnutím. Co se na první pohled jevilo jako harmonická kompozice, se stává bojem s dynamickou energií. Pokud obraz nakloníme o 90 stupňů, všimneme si, že oko slunce a osoby tvoří dvojici, jsou ve stejné linii – dvě oči hledí přímo na diváka. Paprsek zasahující do rohu obrazu je ulomený – slunce nepřesahuje rámec světa, ve kterém existuje.

Nejlépe je absence „lidského momentu“ vidět v popisu obrazu Upíří kousnutí. AI popisuje dvojici na obraze takto: „Jeden pohled se zdá být kontemplativní nebo smutný, druhý přímý a pronikavý. Společně vyvolávají intimitu, ochranu nebo vnitřní dualitu.“

Myslím, že většina lidských diváků nepřehlédne subtilně zlověstný pohled rudého oka (ostatně, samotné rudé oko v člověku nevyvolává pocit ochrany a intimity). Postava dole se nepatrně krčí a máme tu i dva vpichy po zubech na modré látce (kterých si divák pravděpodobně všimne později). Všechny zmíněné prvky jsou zdánlivě nepatrné, ale pro lidský mozek jsou právě tyto jemné nuance ve výrazu a gestech stěžejní. AI je neregistruje. Tomu odpovídají i AI generované reprodukce. (A samozřejmě i obrázky dětí, které měly k dispozici jen AI popis).

Dalším příkladem pak může být obraz Fanoušci u Úhořího muže doma. AI vnímala obraz jako okna s výjevy, ne jako místnost. „Rámováno jako horizontální triptych, oblouky vedou oko zleva doprava.“ Nebo „Každý oblouk naznačuje separátní, symbolický svět.“ (Což je vysloveně chybná interpretace, skrze oblouky nahlížíme do bytu, ne do separátních krajin.)

Slovo interiér je zmíněno, ale předpokládám, že AI vnímá interiér jako místo, ze kterého se díváme skrze oblouky ven. Nechápe, že samotné oblouky v popředí jsou součástí interiéru, který pokračuje za nimi, kde na zdi visí obraz lyžaře.

Co ale AI také nepostřehla, je nejdůležitější moment samotného obrazu – Úhoří muž, skrytý a sotva patrný, se schovává za zdí (na které je jeho obrovský obraz). Ukrývá se před ohnivými fanoušky, kteří pronikli k němu domů (vpravo). Lidsky je obraz výpovědí o slávě a samotě v ní (pozn.: celá série o Úhořím muži vyprávěla příběh vyhoření a zničující slávy, na tomto obraze je motiv nejvíce patrný z celé série.) Z této hluboké lidské emoce AI nezaregistrovala nic.

Oblouky v popředí vytváří tzv. první plán obrazu, a tedy hloubku. Výjev sledujeme z „povzdálí“ jakési vedlejší chodby nebo místnosti. Zadní plán je krajina vlevo, střední plán pak samotný interiér. Hloubka obrazu, tedy pravděpodobně i divákova pozornost, putuje naopak, než jak píše AI, tedy zprava doleva, od ohnivých figur (vpravo, prostřední plán), ke krajině vlevo (zadní plán). Je tu ale malý trik, i samotný obraz lyžaře v obraze může být třetím plánem. (Záměrně jsem v něm však nevytvářela větší hloubku na horizontu, aby příliš nekonkuroval krajině vlevo.) Sněhový obraz v mé malbě slouží jako další okno do jiného klidnějšího světa. Vytváří kontrast k divoké realitě protagonisty – snad by rád utekl někam pryč, ale obraz je pouze obraz a venkovní krajina nabízí stejně ohnivé barvy jako interiér jeho domu. I proto má lyžař oproti obloukům ostré rohy a zcela odlišnou barevnost než zbytek obrazu (jako na jediném místě se zde např. objevuje zelená, bílá, bledě modrá, která jinde není). Mimochodem, jediná Imagen-4 tuto zcela odlišnou barevnost respektovala, což ale bude náhoda, protože popis striktní odlišení barev nezmiňuje. O odlišení barev mluví obecně jako o teplých × studených tónech, tedy tento kompoziční aspekt neregistruje v plném významu. Ostatní modely více či méně oblouky propojují, např. stejnými mraky.

Myslím, že „slepota“ AI je v tomto případě dána tím, že první plán (oblouky) barevně splývá s místností, stejně jako postava Úhořího muže, která je (záměrně) na první pohled takřka přehlédnutelná.

AI tak neregistruje především samotný lidský příběh v díle. Tedy to nejdůležitější zůstalo (stejně jako Úhoří muž) skryto. Místo toho dává prostor zcela obecným popisům jako „Klíčové detaily: zatočené formy lyžaře rozmazávají hranici mezi lidským a abstraktním, což zvýrazňuje surrealistickou kvalitu.“

Zajímavé však je, že dílo přirovnává stylově k Dalímu (což je v rámci surrealismu očekávatelné) a, překvapivě, k de Chiricovi. De Chirico skutečně oblouky využívá.

Dalším obrazem, který bych opět ráda zmínila, jsou Dva přátelé, v tomto životě bohužel inkarnovaní do lišky a bažanta. Jak je z názvu patrné, jedná se o dva přátele, které v této inkarnaci stihla nepříjemná situace, jeden z vrozených pudů zabil druhého. Výrazným lidským motivem zde jsou ruce (a noha), které se mění ze zvířecích těl zpět v lidské a v jednom bodě se spolu lidské ruce dotýkají. Dotýkají se ale i jejich zvířecí části (křídlo a šedá „ruka“). Tento bod AI kupodivu částečně reflektuje kompozičně – „Popředí dominuje mnohonožní bytost a zasažený pták, jejich společný bod – zejména ruka bytosti a tělo ptáka – funguje jako dramatický uzel.“ – ale nikoliv významově. Rovněž opomíjí, že i pták má lidskou ruku, že dotyky jsou dva, v jejichž centru se vznáší hvězda, symbol naděje. (Jak zmíněno v Kompozičním rozboru, ústřední motiv.)

Propojení nese důležitou emoční symboliku – dotek dlaní dvou nepřátel je nejdůležitějším významovým bodem. Jako by si zvířata na malý moment vzpomněla, kým byla v jiném životě, uvědomila si jakousi jednotu. Symbolika, kterou lze aplikovat i na naši společnost.

AI popis se zmíněnému významu obrazu věnuje pouze takto, velmi obecně, nepřesně a jednou větou: „Plovoucí ruka a žlutý výbuch hvězdy vypadají symbolicky, naznačující násilí, božství nebo transformaci.“ Moment doteku rukou ale vynechává. Navíc, hvězda v obraze nikterak nevybuchuje, je oproti formátu subtilní a vznáší se mezi spojenými dlaněmi/končetinami dvou aktérů. Žádná dlaň neplave. Můj dojem je, že AI chápe, že se jedná o jakýsi spirituální přesah, není ho však schopna přesně popsat a dotek rukou, který bude pro lidského diváka velmi silným motivem (snad psychologickým „ohniskovým bodem“), AI nevidí jako tolik podstatný.

Shrnutí:

Myslím, že AI vnímá v určitých momentech, že se jedná nebo by se mělo jednat o jakýsi duchovní přesah, avšak nedokáže ho plně uchopit. „Lidským momentům“ věnuje velmi málo pozornosti, nebo je přehlíží. Soudím, že především tehdy, jsou-li subtilně naznačeny. (V případě Bludičky, viz část Kompoziční rozbor, zvládne zaznamenat gesto hlavy v dlaních jako něco emočně náročného). Explicitně naznačenou krev a boj reflektuje (Dva přátelé).

Závěr

Z hlediska kompozice nebo významů, a nejen jich, bych mohla rozebrat každý obraz zvlášť a detailně. Avšak vzhledem k tomu, že mám omezený prostor papíru:), jsem pro text vybrala několik zásadních děl či momentů.

Zajímavé pak pro mne bylo rovněž srovnávat AI a dětské práce. I když děti měly k dispozici stejný popis, vytvořily (nejen) kompozičně mnohem zajímavější díla. Dětské obrázky jsou z mého profesního úhlu pohledu mnohem kreativnější, a pro mne zpětně silně inspirující.

K minulé výstavě jsem rovněž sepsala několik bodů, proč podle mého AI nenahradí umělce, jako odpověď na palčivé téma, se kterým se stále setkáváme. Text i myšlenky v něm obsažené jsem znovu otevřela. Nynější experiment mě ale nepřiměl původní teze nějak intenzivněji upravovat, dají se aplikovat stále stejným způsobem. Text tedy s několika drobnými revizemi si můžete přečíst dále.

Kompoziční rozbor děl z výstavy 2025

Níže uvedený text pochází z původní výstavy Umělec vs AI (2024).

O umělcích versus umělé inteligenci aneb Nebojíš se, že ti ta umělá inteligence vezme práci?

Musím říct, že tato otázka mě nechává celkem chladnou. Zastávám názor, že AI nemůže umělce nahradit z několika důvodů. (Může jim ale život zkomplikovat, k tomu se dostaneme).

Pravdou však je, když už jsme u toho, že jedna otázka směřující na AI se mi přeci jen dostává nepříjemně pod kůži. A nejen to, pokaždé vnímám vnitřní potřebu se vůči ní vymezit. Sem tam se mne totiž někdo zeptá, zda používám AI jako předlohu. „Cože?!“ slyším se říkat. „To si jako vážně někdo myslí?“ Odpověď je jednoduchá. Ne. Nepoužívám.

(Jenže, jak jsem zjistila, ono se to děje. Asi je to otázka pohodlnosti. Setkala jsem se totiž se studenty uměleckých škol, v jejichž ateliérech si někteří spolužáci nápady nechávají generovat pomocí AI. Což je obrovská škoda. Místo toho by si mohli vytrénovat vlastní neuronovou síť, kterou mají v hlavě, a dosáhnout mnohem bohatších výstupů.)

AI jsem nikdy nepoužívala. Nemám důvod – moje hlava je schopna generovat mnohem zajímavější výjevy. AI mi připadá nudná. Otázka, zda si moje imaginace musí vypomáhat strojem, se mne až nepříjemně dotýká.

Avšak čím více nad AI přemýšlím, dochází mi, jak podobně funguje moje hlava. Někdy mě to až děsí. Funguje podobně – a přece zcela odlišně. AI vlastně napodobuje proces, jakým funguje (minimálně) moje imaginace. I když, zamýšlím se dál, proces generování nápadů je možná podobný, máme přece jen rozdílný input, motivaci (pokud se u stroje dá mluvit o motivaci)… A ve výsledku, jak ukazuje tato výstava, i rozdílný output.

V čem je tedy moje hlava podobná AI a v čem se naopak liší? V čem se liší umělá inteligence od lidské imaginace?

Můj tvůrčí proces vypadá asi takto: vnímám kolem sebe vizuální vjemy, ať už se jedná o krásně zbarvené nebe, pohybující se žluté auto, průhled mezi domy, vzor na šatech, obraz v galerii… Dále vnímám zážitky, pocity, příběhy. To vše si jakožto synestetik převádím na vizuální kódy. Barevné kódy v mé mysli existují i pro slova, čísla, zvuky. Vše, co jsem právě vyjmenovala, je můj input.

Input probíhá přirozeně i moderovaně: Vkládám vjemy do své mysli nevědomě, ale i vědomě. Někdy mě nějaký výjev zaujme tak, že si ho cíleně uložím do paměti. Říkám tomu „vyfotit si něco do hlavy“ a v podstatě to znamená, že se několik vteřin na vizuál soustředím, skenuji a ukládám do paměti. (Někdy jsem zpětně schopná ho vystopovat, když se objeví v nějakém nápadu.) Input probíhá neustále.

Jak následně probíhá proces v mé představivosti, to sama nevím. Nemám ambice to pochopit, asi to ani nejde. Já sama v procesu vytváření nápadů a vizí (který se v mém mozku děje neustále, neboť i input je neustálý), vidím i určité spirituální propojení. Což je pochopitelně subjektivní, ale pro můj proces tvorby tak zásadní, že to nemohu nezmínit. V rámci této tvorby mluvím jiným jazykem – vizuálním, symbolickým, pocitovým.

Jako output vychází z mého podvědomí / imaginace vize. Nápady na obrazy vidím skutečně jako vize, na ploše za očima, v hlavě. Vidím je nejčastěji jako kompletní hotové obrazy – mají danou kompozici, barvy, tedy formu, stejně jako obsah, náladu. Těchto vizí mi moje skvělá představivost vyplivne několik za den. Jednotky či desítky. Musím si je samozřejmě zapisovat, už jsem zjistila, že moje paměť je limitovaná cca na 5–7 výjevů (tzn. maximálně 1 den), pak začínám starší zapomínat s tím, jak přichází nové. Moje paměť je jediný limit, ale dokud mám po ruce skicák, není potřeba se nad touto nízkou paměťovou kapacitou rmoutit.

Právě jsem popsala proces, jakým funguje moje mysl. Není to vlastně podobné tomu, jak funguje AI? AI, která pochopitelně dokáže generovat mnohem víc „obrazů“ za den. Tak v čem je tedy rozdíl? Tím se dostáváme k mému prvnímu bodu z mého pomyslného seznamu V čem se AI liší od umělce:

1. Input

Jak jsem popsala výše, input u umělce zahrnuje celý svět, ze kterého čerpá. Zkušenosti, fyzické vjemy, zážitky, dětství, emoce a jistě i vizuální vjemy, mezi které patří i různé obrazy a díla jiných autorů. Díla jiných autorů ale tvoří jen část, určitý menší segment inputu, který umělec využívá.

Naproti tomu AI využívá jakožto input primárně díla jiných umělců – případně textová díla, popisy zážitků nebo emocí apod. Má jich pochopitelně k dispozici mnohem více než umělec, stále se však pohybuje v omezeném segmentu děl jiných. Sama jako input nikdy nemůže využít skutečný život, prožitek nebo emoci, ze své podstaty tohoto není schopná – může využít jen jejich popisy.

(Ano, pochopitelně, dokud neimplementujeme AI do hlavy živých lidí, slyším Vás říkat. A máte pravdu. A vlastně – co když my sami jsme AI, která si v simulaci zažívá sama sebe v rozličných situacích?) Ale zpátky od simulačních teorií na zem.

Ač má AI k dispozici ohromné množství děl v databázi, nenahradí tím zásadní chybějící input. Input, který využívá lidská mysl – zážitek reálného světa skrze fyzické tělo.

2. Osoba umělce

Mám za to, že AI nemůže suplovat roli umělce ve společnosti. Může generovat „díla“ (a některé z mnoha bude pochopitelně i esteticky kvalitní, více o tom v bodu 4), ale osobnost umělců nenahradí.

Umělec hraje ve společnosti zásadní roli. Její / jeho úkol je daleko širší než jen mechanické vytváření obrazů. Velmi často zastává roli rebelů, vizionářů, mystiků, inspirujícího vzoru. Velcí umělci jsou osobnosti, které mění svět a ke kterým vzhlížíme. Pokud si kupujeme / posloucháme / vnímáme jejich dílo, spojujeme se vždy, více či méně, s jejich osobností.

Umělá neuronová síť nemá povahové rysy a především – nemůže prožívat reálný život. Generuje obrázky z dostupných databází, dle zadání. Může tedy napodobit určitou část práce umělce, ale nemůže plně suplovat roli umělce ve společnosti. Stát se umělcem – vizionářem, rebelem… a vytvořit celoživotní dílo v rámci lidské společnosti vyžaduje onen lidský život prožít.

3. Motivace

Lidé tvoří rádi – špatné i dobré obrazy. I AI generuje obrazy – špatné i dobré. Otázka ale zní: Proč? Podívejme se nejprve na sebe. Naše potřeba vytvářet něco z něčeho jiného je jeden z faktorů, který se objevuje společně s počátkem našeho lidství. Přetvářet hmotu, stát se tvůrcem – naše prapůvodní motivace. Umění lze vnímat jakožto nástroj, skrze který lépe chápeme sebe i svět kolem nás. Od jeskynních maleb, ve kterých jsme vizuálně popisovali lov, přes rituální sošky, Turnerovu loď otroků (která pomohla změnit vnímání otroctví), až po díla Hilmy af Klint, ve kterých se spojovala s vyššími duchovními sférami.

Pochopit sebe, život a (možná i) přetvořit svět. To je zásadní motivace snad pro každého umělce dodnes. U většiny autorů je potřeba tvořit tak niterná a zásadní, že ji přirovnávají k dýchání (což s oblibou říkám já, ale například i David Bowie a mnoho mnoho dalších). Tvorba se stává životní prioritou, životní potřebou. Udělat z „ničeho“ něco – z kamene sochu, z bílého papíru kresbu, z nápadu příběh.

Oproti tomu AI motivaci postrádá – je stroj, má zadání. AI je nástroj. AI samotná nemůže mít impulsy pro tvorbu jako my, motivaci, která plyne z nejistoty, strachu i z lásky k životu – tedy ze zažívání světa. Zároveň se můžeme ptát, zda AI tvoří z „ničeho“ nic, nebo zda tvoří z něčeho nové variace něčeho.

AI ale pochopitelně může umění věrně napodobit, možná i věrně napodobit lidské emoce vložené do umění, jelikož se učí chápat, jak emoce vnímáme. A tím se dostáváme k momentu, který vnímám jako nebezpečný, a to je polidšťování AI:

AI má zcela odlišné impulsy pro vytváření obrazů než lidé – záměrně používám slovo impuls, nikoli motivace. A je otázka, zda u AI můžeme použít slovo „tvořit“. Podle mého názoru, jelikož AI vychází z již existujících děl a nemá samotnou motivaci tvořit, pouze plní zadání, je lépe využívat slovo „generovat“. AI může umělce na první pohled obstojně napodobovat. (Mimochodem, chceme se spokojit s napodobeninou?) A to je kámen úrazu. I proto je podle mne zásadní používat správná slova a samotnou AI v našem vnímání nepolidšťovat. Je nutné si uvědomovat, že AI není člověk. Je potřeba odlišovat generované obrázky od vytvořeného umění. Výše zmíněné nenavrhuji z důvodu, že bych chtěla AI dehonestovat, ale zkrátka proto, že v obou případech se jedná o něco zcela jiného a měli bychom se naučit tento rozdíl vnímat.

4. Množství alterací – konečně slovo k výstavě

Tomáš Kulka v knize Umění a kýč formuloval jakousi až matematickou rovnici, skrze kterou navrhuje způsob, jak, zjednodušeně řečeno, pomocí takové rovnice rozlišit estetickou hodnotu umění a umění od kýče. Rovnice se tedy věnuje estetické hodnotě uměleckého díla, kterou se snaží definovat skrze množství alterací, s jejichž pomocí jsou formulovány termíny jednoty, komplexnosti, estetické intenzity a jejich vzájemný vztah.

Podle T. Kulky je v rámci intenzity zásadní míra alterací, které můžeme na obraze provést (tj. změny, které nenaruší základní podstatu díla). Pokud se estetický účinek díla mění (k lepšímu či horšímu) s již pouze jednou, dvěma, třemi alteracemi, je dílo esteticky intenzivní. Čím více je v díle možno udělat změn, aniž bychom ohrozili jeho působení, tím méně je intenzivní. Autor pak dochází k myšlence, že „určitá míra intenzity tedy není jen podmínkou umění kvalitního, ale umění jako takového.“(1) Dále uvažuje, že množství zkvalitňujících + znekvalitňujících + neutrálních alterací poukazuje na komplexnost díla.

V rámci jednoty pak platí: „Míra jednoty díla bude tím větší, čím větší bude počet poškozujících alterací a čím menší bude počet zkvalitňujících alterací.“(2) Tedy že u dobrých děl lze provést malé množství vylepšujících alterací, velké množství poškozujících (u esteticky nekvalitních děl naopak). Dále uvažuje, že specificky v rámci kýče lze provést mnoho alterací, avšak povětšinou neutrálních. Máloco kýč vylepší nebo zásadně zhorší (můžeme změnit barvu, kompozici, místo koťátka s klubíčkem namalovat pejska s míčem, účinek je stejný). AI generované obrázky pochopitelně automaticky nezachycují kýč – pejska, kočičku a roztomilé děťátko v kopretinách (pokud jim to není zadáno). Myslím ale, že myšlenky Tomáše Kulky se dají určitým způsobem aplikovat i zde.

AI obrázky, které jsem zatím měla možnost vidět a jejichž zadání nebylo více korigováno, obvykle umožňovaly mnoho změn, aniž by bylo změněno estetické působení (což přirozeně dokládá i množství alternativ, které generují na jedno zadání). Zároveň umožňují mnoho především neutrálních alterací, což opět můžeme mimoděk prokázat množstvím obrázkových variant, které AI vygeneruje. T. Kulka nakonec navrhuje, že kýč „není pokračováním průměrného či podprůměrného umění“ a že „musí být chápán jako zcela odlišný fenomén.“(3) Neplatí to stejné i pro AI?

„Přestože kýč má všechny formální vlastnosti uměleckého obrazu, z hlediska své funkce se podobá spíše piktogramu.“(4) Co kdybychom si teď drze půjčili a lehce upravili tuto větu? Zkusme: Přestože AI obrázky mají všechny formální vlastnosti uměleckého obrazu, z hlediska své funkce se podobají spíše piktogramu. Nesnažím se zde naznačit, že AI vytváří samé kýče, vůbec ne. Ale že AI je v rámci „vytváření děl“, stejně jako kýč, samostatná kategorie.

AI pochopitelně dokáže vizuálně velmi dobře simulovat řemeslnou stránku umění – tedy vygenerovat něco, co bude vypadat jako realistický obraz, fotka, ilustrace či plakát dle zadání. Dokáže též vygenerovat obrázek, který bude vypadat jako nějaký jiný obraz, či napodobí rukopis autora. Dokáže vygenerovat obrázky, které na první pohled napodobí skutečné umění (což v době sociálních sítí, kdy je vnímání redukováno na desetiny vteřiny, stačí). Nedokáže ale (minimálně zatím) přirozeně podchytit práci se subtilnější emocí, příběhem, který překračuje plátno. Nepracuje s obrazem jako celkem, ani s komplikovanější kompozicí (jak vyplývá z nynější výstavy). Z mé zkušenosti s AI se většinou jaksi až křečovitě zaměřuje na zobrazení, které bude co „nejpůsobivější“, a to na úkor čehokoli jiného – tedy snaží se zacílit jednoduše a na emoce. Zde pozor na rozdíl mezi ztvárněním emoce a snahou působit na emoce, což jsou dvě zcela odlišné věci. Oboje nás mohou zasáhnout, avšak ztvárnění emoce vychází z vnitřní potřeby umělce, kdežto snaha působit na emoce je plochá a kalkulující. (Z logiky věci AI není prvního schopna.).

Komplexní a kvalitní díla AI může pochopitelně generovat náhodně, ale negeneruje je cíleně (pokud nepracuje s velmi konkrétním korigovaným zadáním). Mimoděk – a asi i poněkud zlomyslně – mi přichází na mysl ona populární teorie o šimpanzi a psacím stroji.

Výše popsané nedostatky však pochopitelně mohou být, jak předpokládám, upraveny konkrétním a korigovaným zadáním, nebo čerpáním z určitého segmentu databáze – v tu chvíli však AI slouží jako nástroj, který je korigován lidskou rukou (k čemuž se vrátím v závěru).

Otázkou zároveň je, zda a proč se snažit, aby AI dokázala vytvářet komplexní umělecká díla. Viz body 2, 3 a 5.

5. Etická otázka

Já osobně se s AI samozřejmě nejčastěji střetávám na výtvarném poli – vidím využití AI generovaných obrázků v rámci grafiky, ilustrací (dokonce i v knihách) atd. S tím se pochopitelně pojí etická otázka: Je etické odstřihnout umělce od ilustrátorských zakázek a dát je stroji, který je udělá levněji, zatímco bude čerpat z práce živých umělců, které má v databázi (často bez souhlasu těchto umělců)? Chceme využít levnější alternativu za každou cenu? A co je důležitější – život, nebo peníze? (Nehledě na to, že kvalitní ilustrace dělaná rukou umělce nás vizuálně kultivuje, obohacuje a rozvíjí.)

Nechci zabrušovat příliš hluboko, myslím, že toto téma popsali už jiní a nejen dnes. Podobné otázky jsme si v rámci technického pokroku v různých obměnách kladli vícekrát. A proto bych svůj seznam uzavřela jen jednou větou, vlastně citátem. Je – asi se budete smát – z filmového muzikálu Hello Dolly. Je to asi takto: „Peníze jsou jako hnůj. Samy o sobě nemají žádnou cenu, ale když se rozhodí po poli, pomáhají malým rostlinkám růst.“

A proto, vzhledem k využití AI v nakladatelstvích a vydavatelstvích místo ilustrátorů, nebo kdekoli jinde, kde nahrazují živé umělce: nepřeceňujme úsporu peněz. Skutečné umění rozvíjí nejen umělce, ale i nás. Samotná lidská existence je to nejcennější, s čím se můžeme setkat, a dalece převyšuje jakýkoliv jiný kapitál. Uškudlením několika tisíc za začínajícího ilustrátora si doma sice uspoříme pěknou kupku hnoje, ale na poli nic nevyroste.

Jaký je tedy závěr? Je AI pro umělce k ničemu, nepřítel, kterého musíme zničit? Vůbec ne. AI může sloužit jako skvělý nástroj. Podobně jako používáme foťák, nebo když slévači v dílně odlévají naši sochu do bronzu, a tím přivádí náš model k „životu“. Implementace AI do určitých oblastí je nevyhnutelná a v konečném důsledku může být i nápomocná.

Zároveň bychom ale měli AI generované obrazy od vytvořených děl odlišovat (což je problém například na sociálních sítích, což je na další debatu). A především, neměli bychom mít ambice nahradit osobu umělce umělou inteligencí, tvůrčí proces a vlastní imaginaci strojem a umělecká díla generovanými obrázky.

Podívejme se, jak bohaté inputy a procesy používají umělci. Jejich inputem je doslova celý život, prožitý ve fyzickém těle. Snažit se tuto jedinečnou a bohatou zkušenost nahradit umělou neuronovou sítí, je, podle mého názoru, především zbytečným krokem zpět.

A za další – kreativita je součástí naší lidské podstaty, náš způsob, jakým můžeme uchopit svět kolem sebe. Možnost tvořit bychom si měli zachovat především. AI může a měla by tyto možnosti rozšiřovat, nikoli však nahrazovat.

Klára Sedlo

Made AI so we can do the fun stuff and it could do the dumb stuff. But now it does the fun stuff. And we became the dumb stuff. – Ryan D. Anderson (5)

1) Tomáš Kulka: Umění a kýč, Torst, Praha 2000, s. 99.

2) Tomáš Kulka: Umění a kýč, Torst, Praha 2000, s. 93.

3) Tomáš Kulka: Umění a kýč, Torst, Praha 2000, s. 103.

4) Tomáš Kulka: Umění a kýč, Torst, Praha 2000, s. 105.

5) Ryan D. Anderson je americký komik, hudebník, animátor, citát pochází z jeho krátké animace „We Wanna Do the Fun Stuff“, 2023.

Pozn.: V úvaze se věnuji umění jako komplexní disciplíně. Tedy uměleckému procesu tvorby, který může zahrnovat i tzv. řemeslo (schopnost malovat, modelovat atd.), avšak tak, jak v textu rozumíme slovu umění, je řemeslo pouze jednou jeho složkou.

Pozn. II: Teorii o umění a kýči jsem nastínila skutečně velmi, velmi hrubě a zjednodušeně. Myslím ale, že podrobnější zkoumání by mohlo přinést další zajímavé myšlenky – určitě všem doporučuji si knihu přečíst.

Fotky z výstavy 2024