Klára Sedlo:

UMĚLEC VS AI – má zpětná reflexe výstavy

„AI nahradí umělce.“ „A nebojíš se, že ti ta umělá inteligence vezme práci?“
Musím říct, že tyhle otázky mne nechávají celkem chladnou. Zastávám názor, že AI nemůže umělce nahradit z několika důvodů.​

Pravdou však je, když už jsme u toho, že jedna otázka směřující na AI se mi jen přeci jen dostává nepříjemně pod kůži. A nejen to, pokaždé vnímám vnitřní potřebu se vůči ní vymezit. Sem tam se mne totiž někdo zeptá, zda používám AI jako předlohu. „Cože?!“ slyším se říkat. „Cože? To si jako vážně někdo myslí?“ Odpověď je jednoduchá. Ne. Nepoužívám. ​

A nikdy jsem nepoužívala. Nemám důvod – moje hlava je schopna generovat mnohem bohatší a zajímavější výjevy. Otázkou, zda si moje imaginace musí vypomáhat strojem, se mne až nepříjemně dotýká.​​

Avšak čím více nad AI přemýšlím, dochází mi, jak podobně funguje moje hlava. Někdy mě to až děsí. Funguje podobně – a přece zcela odlišně. AI vlastně napodobuje proces, jakým funguje (minimálně) moje imaginace. ​

I když, zamýšlím se dál, proces generování nápadů je podobný, máme přece jen rozdílný input, motivaci (pokud se u stroje dá mluvit o motivaci)... A ve výsledku, jak ukazuje tato výstava, i rozdílný output.​​

V čem je tedy moje hlava podobná AI, a v čem se naopak lišíme? V čem se liší umělá inteligence od lidské imaginace?

4. Množství alterací – konečně slovo k výstavě
Tomáš Kulka v knize Umění a kýč formuloval jakousi až matematickou rovnici, skrze kterou navrhuje způsob, jak, zjednodušeně řečeno, pomocí takové rovnice rozlišit estetickou hodnotu umění a umění od kýče. Rovnice se tedy věnuje estetické hodnotě uměleckého díla, kterou se snaží definovat skrze množství alterací, s jejichž pomocí jsou formulovány termíny jednoty, komplexnosti, estetické intenzity a jejich vzájemný vztah.

Podle T. Kulky je v rámci intenzity zásadní míra alterací, které můžeme na obraze provést (tj. změny, které nenaruší základní podstatu díla). Pokud se estetický účinek díla mění (k lepšímu či horšímu) s již pouze jednou, dvěma, třemi alteracemi, je dílo esteticky intenzivní.
Čím více je v díle možno udělat změn, aniž bychom ohrozili jeho působení, tím méně je intenzivní. Autor pak dochází k myšlence, že: „Určitá míra intenzity tedy není jen podmínkou umění kvalitního, ale umění jako takového.“ (1) Dále uvažuje, že množství zkvalitňujících + znekvalitňujících + neutrálních alterací poukazuje na komplexnost díla.

V rámci jednoty pak platí: „Míra jednoty díla bude tím větší, čím větší bude počet poškozujících alterací a čím menší bude počet zkvalitňujících alterací.“ (2) Tedy že u dobrých děl lze provést malé množství vylepšujících alterací, velké množství poškozujících (u esteticky nekvalitních děl naopak).
Dále uvažuje, že specificky v rámci kýče lze provést mnoho alterací, avšak povětšinou neutrálních. Málo co kýč vylepší nebo zásadně zhorší (můžeme změnit barvu, kompozici, místo koťátka s klubíčkem namalovat pejska s míčem, účinek je stejný).

AI generované obrázky pochopitelně automaticky nezachycují kýč, pejska, kočičku a roztomilé děťátko v kopretinách (pokud jim to není zadáno). Myslím ale, že myšlenky Tomáše Kulky se dají určitým způsobem aplikovat i zde.
AI obrázky, které jsem zatím měla možnost vidět a jejichž zadání nebylo více korigováno, obvykle umožňovaly mnoho změn, aniž by bylo změněno estetické působení (což přirozeně dokládá i množství alternativ, které generují na jedno zadání). Zároveň umožňují mnoho především neutrálních alterací, což opět můžeme mimoděk prokázat množstvím obrázkových variant, které AI vygeneruje.
T. Kulka nakonec navrhuje , že kýč „není pokračováním průměrného či podprůměrného umění.“ a že „Musí být chápán jako zcela odlišný fenomén.“ (3) Neplatí to stejné i pro AI?
„Přestože kýč má všechno formální vlastnosti uměleckého obrazu, z hlediska své funkce se podobá spíše piktogramu“ (4) Co kdybychom si teď drze půjčili a lehce upravili tuto větu? Zkusme: Přestože AI obrázky mají všechny formální vlastnosti uměleckého obrazu, z hlediska své funkce se podobají spíše piktogramu.
Nesnažím se zde naznačit, že AI vytváří samé kýče, vůbec ne. Ale že AI je v rámci “vytváření děl”, stejně jako kýč, samostatná kategorie.

A nyní se (konečně!:) dostávám k samotné výstavě. Během našeho experimentu, kdy AI podle textového zadání (rovněž vytvořeného AI), generovala „zpětně“ moje obrazy, jsem měla možnost srovnat způsob „tvorby“ AI, tedy generování, a mé tvorby. Ačkoli má AI k dispozici databázi mnoha děl, nebyla často schopna postihnout subtilní detaily, které jsou však pro vyznění díla zásadní. Tedy vytvořila alterace, které zásadně změnily podstatu díla. Toto připisuji právě její pouze slovně zprostředkované zkušenosti s reálnou existencí a emocemi a absenci možnosti vnímáním obrazu.
Vezměme si jako příklad dvě díla – Zvuky a Abandoned Luncheonette.
V případě Abandoned Luncheonette AI zcela opomněla ústřední motiv obrazu – a to, že ruka lidské figury splývá s tělem světelné bytosti. Obraz znázorňuje nejen setkání s něčím vyšším či se svou duší – toto setkání AI zvládla podchytit, jakožto setkání s „duchovskou postavou“ - ale především splynutí s touto světelnou entitou. Splynutí je na originálním obraze znázorněno velmi fyzicky – prsty se mění v cosi světelného. V divákovi může představa roztékajících se prstů vyvolat i strach nebo odpor – část těla je vtahováná do jakési energie, postava přichází o prsty. Splynutí ruky do je zásadní, ale zároveň je znázorněno tak subtilně, že ho umělá inteligence přehlédla. Bez tohoto detailu se však zcela změní podstata díla. AI následně zpětně vygenerovala obrazy, kde sice je světelná podstava i lidská postava, ale zásadní moment fyzického, intimního, či až děsivého splynutí tyto generované obrázky postrádají. Pro pochopení tohoto momentu je totiž zásadní zkušenost s obýváním lidského těla.
V díle můžeme pak najít drobné skryté popkulturní odkazy, které AI pochopitelně přehlédne též, a které i já sama divákům odhaluji až při vykládání příběhu díla. Samotný název i karavan vzadu v krajině je odkazem na album Daryla Halla a Johna Oatese Abandoned Luncheonette. Na přebalu alba se nachází právě takový přívěs. Spojení náhodného alba, setkání s bohem a opuštěného přívěsu je bizarní kombinace, která vychází právě z životního inputu, z mnou odžité situace.
 

Dalším obrazem jsou Zvuky. V tomto případě mne zaujalo především to, s jakou intenzitou se AI soustředí na expresivní znázornění – zvuky, křik, strašliví hadi. To vše mnohem křiklavěji a expresivněji, než původní obraz. Dílo Zvuky pochází z mé obrazové série Bizarní dovolená, v jejímž rámci jsem zachycovala fiktivní dovolenkový resort, do kterého vstupuje cosi nepatřičného. Stejně tak v obraze zvuky je vše klidné, rovné, elegantní, statické – postoj ducha, nebe, naznačený oblouk i ruce. Jediné, co statickou kompozici narušuje jsou levitující hlavy dinosaurů, které jsou ve vztahu k celému obrazu poměrně malé. Nepatřičný zvuk, snad slyšený jen v hlavě, narušující klidnou atmosféru a celkovou plochu obrazu. Tento kontrast AI zcela pominula, a soustředila se pouze na expresivní znázornění dinosaurů, které pojala jako hady, a jimž věnovala velkou obrazovou plochu a hrůzu postavy.
Pojetí hlav dinosaurů jako hadů je také poměrně zajímavé. AI se nejspíš snažila přiřadit prvek k něčemu, co zná ze své databáze, tedy zvolila hady. Pravdou ale je, že předlohou pro hlavy dinosaurů je cvakací plastová hračka ve tvaru dinosauří hlavy, kterou jsem náhodně koupila před lety v jednom pražském obchodě, prostě proto, že mne zaujala. Od té doby se objevuje na mnoha mých obrazech. S úsměvem si říkám, že absurdita této předlohy dalece přesahuje současné „myšlenkové“ možnosti AI.

Naopak u obrazu Rovnováha popsala a zpětně vygenerovala AI obraz poměrně přesně (v podstatě vytvořila AI kopii), a zajímavý výsledek přinesly AI variace na „Co se děje“, kde síť rozpoznala vstup tahem štětce do realistické malby, i když výsledek je spíše plakátově pop artový a opět neodráží úplně přesně podstatu díla – tedy vstup až dětského tahu štětcem do realistické malby.

AI pochopitelně dokáže vizuálně velmi dobře simulovat řemeslnou stránku umění – tedy vygenerovat něco, co bude vypadat jako realistický obraz, fotka, ilustrace či plakát dle zadání. Dokáže též vygenerovat obrázek, který bude vypadat jako nějaký jiný obraz či napodobí rukopis autora. Dokáže vygenerovat obrázky, které na první pohled napodobí skutečné umění (což v době sociálních sítí, kdy je vnímání redukováno na desetiny vteřiny, stačí). Nedokáže ale (minimálně zatím) přirozeně podchytit práci se subtilnější emocí a nepracuje s obrazem jako celkem. Z mé zkušenosti s AI se většinou jaksi až křečovitě zaměřuje na zobrazení, které bude co „nejpůsobivější“, a to na úkor čehokoli jiného - tedy snaží se zacílit jednoduše a na emoce. Zde pozor, na rozdíl mezi ztvárněním emoce, a snahou působit na emoce, což jsou dvě zcela odlišné věci. Oboje nás mohou zasáhnout, avšak ztvárnění emoce vychází z vnitřní potřeby umělce, kdežto snaha působit na emoce je plochá a kalkulující. (Z logiky věci AI není prvního schopna.).

Komplexní a kvalitní díla AI může pochopitelně generovat náhodně, ale negeneruje je cíleně (pokud nepracuje s velmi konkrétním korigovaným zadáním). Mimoděk – a asi i poněkud zlomyslně - mi přichází na mysl ona populární teorie o šimpanzi a psacím stroji.
Výše popsané nedostatky však pochopitelně mohou být, jak předpokládám, upraveny konkrétním a korigovaným zadáním, nebo čerpáním z určitého segmentu databáze - v tu chvíli však AI slouží jako nástroj, který je korigován lidskou rukou (k čemuž se vrátím v závěru).
Otázkou zároveň je zda a proč se snažit, aby AI dokázala vytvářet komplexní umělecká díla. Viz body 2, 3 a 5.