Pár vět o tom, kdo jsem
Jsem malířka. Ve své práci se zaměřuji především na psychologii a práci s podvědomím. Ačkoliv moje obrazy lze rozebrat logicky, chci aby promlouvaly přímo k divákovu podvědomí a k jeho imaginaci, aby logiku úplně obcházely. Jde mi o pocit, který moje obrazy vyvolají.
Sama jako synestetik ukládám beztak většinu vjemů do podoby barev, tvarů a vizí.
Na plátnech znázorňuji situace, vztahy i emoce skrze optiku bizarně symbolického znázornění. Jak vypadají situace a pocity, které jsme zažili, když je naše podvědomí přežvýká do podoby snu? Jak vypadá vzpomínka z dětství pokroucená časem? To chci zachytit a předat zpět k divákovi.
Nejedná se ale jen o samotný výjev, se kterým pracuji – jde mi i o jeho uspořádání. Tvary a objemy na obraze sice znázorňují konkrétní věci či osoby, zároveň jsou ale plochou a barvou, a jako takové je potřeba vymyslet takové jejich uspořádání, které význam podpoří. (Ačkoliv jsem na první pohled chaotická, překvapivě je část mého já velmi analytická. A to se promítá i do malby: asi proto zkoumám kompozici, psychologii, fungování oka, různé přístupy k malbě a míchám si všechny barvy ze tří základních.)
Ale zpátky k námětům.
Nápady na obrazy mi nejčastěji přicházejí jako vize (desítky vizí za den), a velmi často na sebe navazují. Vrací se do jednoho prostředí, k jednomu charakteru, ke konkrétním vztahům.
Série obrazů jsou vlastně vždy mapou konkrétní oblasti mého pole imaginace. Zobrazují tu stejnou oblast mé představivosti z různých stran, ať už se jedná o Úhořího muže, Bizarní dovolenou anebo Kamarády.
Často dávají dohromady i konkrétní příběh. Připadám si, jako bych malovala film – film, který je ale spíš o atmosféře a charakterech. Naznačuje děj, který si může divák mezi obrazy sám dotvořit.
Studium
2018 - 2020
Akademie Výtvarných Umění v Praze, ateliér kresby Jiřího Petrboka, studium zakončeno obhájením titulu MgA.
2014 - 2018
Akademie Výtvarných Umění v Praze, ateliér malby Michaela Rittsteina
2012 - 2014
Univerzita Karlova v Praze, pedagogická fakulta
2004 - 2012
Malostranské gymnázium, Praha
FAQ
Aneb odpověď na tři otázky, které dostávám nejčastěji:
Kam na ty nápady chodíš?
Prostě mě ty věci napadají – pořád. Každý den každou hodinu. Těch námětů je tolik, že dalece překračují co jsem vůbec schopná zpracovat (takže na plátno se ve výsledku dostane procento, které mne zaujme nejvíc). Pořád jsem jednou nohou v něčem, čemu říkám pole imaginace a odkud tahám nápady. (Pořád mám za to, že umělec je spojnicí k něčemu vyššímu).
Zkrátka nikam fyzicky na ty nápady nechodím, jsou ve mně. (Ani nepotřebuji žádné stimulanty, což je taky docela často kladený dotaz. Jsem abstinent. Myslím, že kdybych si něco dala, abych podpořila představivost, tak mi asi vybuchne mozek.)
Odkdy vlastně maluješ?
Popravdě si nevzpomínám, kdy jsem začala malovat, muselo to být dřív než moje nejstarší vzpomínky. Zkrátka – nepamatuji si dobu, kdy bych nemalovala.
Malba se mnou byla vždycky, už od dětství. První knížka, kterou si kromě leporel pamatuji, jsou Dějiny umění 9 od Pijoana a obraz Znepokojené múzy G. De Chirica. Myslím, že ve chvíli, kdy jsem viděla ten obraz, jsem byla ztracená. Ta publikace během mého dětství dostala dost zabrat, je dnes ohmatanější než všechny moje staré knížky dohromady.
A co bys dělala, kdybys nemohla malovat?
Vzhledem k předchozího odstavci je jasné, že ani nevím, jaké to je, nemalovat. Je to pro mě jako psaní nebo mluvení…
Každopádně vždycky jsem asi tak nějak věděla, že pokud se nebudu moct věnovat malbě, nebudu šťastná. Slovy malíře P. Bonnarda: „Není to o tom, malovat život, ale dát svůj život malbě.“