Proces malby - 2.díl

 

Přichází druhý ,,live“ report z procesu malby!:) A začínáme tam, kde jsme minule skončili.

 

Je-li kresba hotová, přichází na řadu tzv. imprimitura, neboli barevné zatónování podkladu. Já volím většinou klasický okr, ale v případech, jako je např. lidské tělo upřednostňuji zelený podklad, protože pleť pak působí přirozeněji. Zatónování také fixuje na místě veškerý uhel, a také je podstatné pro další práci s barvami. Imprimitura je ovšem záležitost spíše mechanická než kreativní a až po ní přichází na řadu ta pravá ,,tvůrčí činnost”.


Zatónovaný podklad už s kusem malby


 

Při ní, při samotné malbě, vycházím ze svých barevných skic, přičemž je mám – i se základní představou - většinou v hlavě, a tak je nepotřebuji mít nonstop u sebe k nahlížení. Ve chvíli, kdy se prvotní vize začíná shodovat s tím, co vidím před sebou na plátně - neboli to, co vidím v hlavě se překrývá s tím, co vidím před sebou - nastává nepopsatelně silný okamžik. Moment stvoření něčeho zcela vnitřního ve vnějším světě. Ale o tom později.

Lidé se mě nejčastěji ptají, od čeho začínám, to však nejde nijak obecně říct. Učebnicovým příkladem je začínat od největších ploch, nicméně u tohoto obrazu začínám od lidského těla a předmětů v jeho okolí. Přesné určení barev v okolí figury mi pomůže správně namíchat i pleťovku, protože žádná barva na obraze není ostrov:). O zbytku plochy mi dává vcelku přesnou barevnou představu už samotná imprimitura.

 

Malba těla je opět závislá i na čistě praktických záležitostech, jakými jsou např. časové schopnosti pózujících modelů. Z toho důvodu mám práci podvědomě rozdělenou na dvě složky: První složkou je práce závislá na dalších okolnostech (přítomnost někoho, určité světlo atp.) a druhou složkou je práce, kterou je možné vykonávat kdykoli, při tzv. mezičasí. Na takových mezičasích mám nejraději ty drobné předměty rozsypané v dolní části obrazu. Vychutnávám si vkládání objemu, barevných tónů, a jejich variabilitu, protože se jedná o malé, oddělené plošky, které mi umožňují kdykoliv odklonit svou pozornost zpátky k figuře. Jelikož výsledná malba má v sobě kombinovat částečně reálné znázornění, a částečně určitou lehkou kolážovitost, lze na jednotlivých plochách pracovat zvlášť.

Ty drobné kýče, plyšáci, bonbony, šperky a kousky draperie, jsou zároveň jakýmsi oddechem. Mohu si je v klidu prožít, nikam nespěchat, a zároveň přizpůsobovat tak, jak si obraz žádá. U figury je to jiné. Tam je to vždy závod s časem. Když přijde modelka, jsem nezřídka neklidná. ,,Jdem na to, máme jen 3 hodinky, pak navíc už zas bude blbé světlo...” Během těch tří hodin musím ideálně dokončit alespoň nahození nějakého konkrétního úseku, dokud se mi pěkně pracuje s mokrou barvou a akcenty imprimitury. Není možné tu skončit např. v polovině prsa, takže jedu na ,,plné obrátky”.

Figura není oddech. Figura je závod s časem a světlem ateliéru, nutnost soustředění se a výkonu ohraničeného určitým počtem hodin. Něco podobného znají ve větší míře plenéristé, kteří jsou „orámováni“ změnou světla, počasím. Kolikrát si říkám, že já jako figuralista si vlastně nemám na co stěžovat, ale i tak je to takový malý závod formule 1 v rámci velkoformátové malby. Zatímco ostatní části jsou spíš pomalá projížďka po okruhu.

Avšak koneckonců, jsem soutěživý typ a to závodění - překonávání sebe sama - mě neskutečně baví! Zároveň s malbou odhaluji další složky abstraktní skladby obrazu, které moje podvědomí do kompozice uložilo, a o kterých jsem zatím nevěděla. Ty pak lze prohloubit konkrétní prací s barvou nebo detailem v samotné malbě. Stejně tak získávám první zkušenost s jednotlivými věcmi. Přesné rozložení předmětů nebo konkrétní výraz se poprvé odehrají až na plátně, na skice nejsou obvykle zcela patrné. A i když mám jasnou představu v hlavě, teprve až přenesení na plátno mi dá zpětnou vazbu, napoví, a tak kolikrát určí i další směr

 

,,Používám” živé modely a samozřejmě i ostatní předměty se snažím malovat - pokud to jde - z reálu. Mám tak v ateliéru všechny ty kýčovité předměty - plyšového koně, zlatý talířek, perly, svíčku andílka a rovněž i bonbony, marsmallows ve tvaru zmrzlin i houbiček (proč to tak vyrábí se mě neptejte), růžová žužu srdíčka a tak dále. Každý druhý den pak slyším ,,Domaluj to už, ať to můžem sníst! Nemůžu si vzít aspoň tenhle, ten už nepotřebuješ, ne?”

 

 

Nynější podoba - fotka ze 17.4.2017