Proces malby - 1.díl

 

(EN:This is short article about process of painting of my new 200 x 200 cm artwork. It´s only in Czech now, but I hope to get it translated soon)

Rozhodla jsem se vám přiblížit svůj proces tvorby a napsat několikačlánkový seriál o díle, které právě vzniká. Vlastně tedy takový live přenos z ateliéru. Konkrétně se jedná o další obraz ze série o povrchnosti (první jste mohli vidět na letošním ArtPrague, anebo se na něj můžete podívat na fotce níže).

Každa má velkoformátová malba je zároveň časovým úsekem. Právě vstupuji do další cca dvouměsíční etapy, během které si prožiju obraz a obraz se prožije skrze mě ven. Dnes budu mluvit o skice a první kresbě na plátno.



První obraz ze série - Další umírá na povrchní společnost", 180 x 200 cm, olej na plátně, 2017 - ve které nyní pokračuji

 

 

První nápad přichází často jako vize - a to doslova. Nejčastěji se mi obraz promítne před očima. Najednou ho vidím. Je to stopa vnímaného, podvědomých asociací a snů, vizuální definice vnitřku duše. Pak hledám skicák, nebo kus papíru a zaznamenávám čímkoliv, co je po ruce.

 

Takových záznamů mám mraky. Teď jak vybrat ten správný, kterému věnuji velké plátno?
Ono se to vlastně vybírá samo - doslova - časem. Je to takový test časem - některé vize během dne nebo dvou zapomenu a zůstanou tak už jen stopou po tužce. Pak jsou ale takové, na které nemůžu přestat myslet týden, dva týdny, měsíc, jsou tím pádem i silnou stopou ve mně. Nemůžu je dostat z hlavy, ani kdybych chtěla, jsou tam, plní ji. A budou tam, dokud je nenamaluji. O takových nápadech vím, že se musí odehrát, nejlépe na velkém formátu, musí se stát hmotnými. Musím je vidět i ve skutečnosti. A hlavně: musí být vidět a viděny. Jsou pak zhmotněním - zobrazením - nehmotného otisku vnitřního vnímání.  

 

Rychlý záznam, kterým to všechno začíná...

Když mi tedy zůstává nápad v hlavě takhle dlouho, postupně ho v několika skicách znovu a znovu znázorním. To, co chci vytvořit k dívání, musím znova a znova formovat, dokud to není perfektní. Přidávám symbolické prvky, upravuji kompozici a prožívám několik rovin příběhů, které se objevují - jednou vztah mezi figurami, potom atmosféru prostoru, gesto... Čím více takových prožitků obraz umožní, tím je lepší. Vnímám to jako vrstvy, spletenec anebo křižovatku - přijdu k obrazu a můžu se rozhodnout, kterým směrem ho budu vnímat, anebo můžu všemi naráz (v tu chvíli je to spíš takový kompaktní uzel).

Skici jsou pro mě hodně důležité. Než se pustím do stloukání rámu a napínání plátna, chci mít kompletní představu o tom, co budu dělat. O komplexním díle, které funguje ve všech směrech, ve kterém není díra. - Označení díra je koneckonců docela přesné. Je-li obraz správně, pak z něj mám pocit celistvosti a uzavřenosti. Pokud na něm ještě něco nesedí, pak to pocitově vnímám jako díru v plotě, kterou cosi prchá pryč, a která se musí opravit. Ideální skicou je tedy taková, která předznamenává mnohovrstevnatý bohatý uzel a neděravý obraz.

 

Když konečně stojím před bílou plochou 2 x 2 metry, nevnímám ten moment nijak posvátně, spíš se už nemůžu dočkat.

Začnu kresbou uhlem, jako vždy podle živých modelů. Vycházet z reálně viděného má oproti fotografii mnoho výhod. Už jen čistě z technického hlediska: fotografie často sjednocuje nebo zkresluje barvy i valér (především u pleťovky) a mění perspektivu. Vizuál, který je přítomný před mýma očima, je pro mě – a to vždy – nenahraditelný. 

 

Nejprve je tedy na řadě kresba ústředních postav výjevu. Než se ale začne, přejděme do lehce praktičtějšího rytmu, který je nedílnou součástí tvorby, tudíž ho nelze vynechat: co dělat, aby modelka vydržela několik hodin s nohama nad hlavou?

Ve výsledku jsem sestavila v ateliéru improvizovanou konstrukci, která zajišťuje relativní pohodlí. Akorát mí ateliéroví kolegové byli trochu nešťastní, protože se gauče pokoušeli zbavit už po mém dokončení předchozího plátna.

Někdy si říkám, jak takovéhle věci řešil třeba Hynais.

 

A konečně, když modelka leží a nepadá z konstrukce, začnu kreslit (a taky si beru bedýnku pod nohy, protože se svými 163 centimetry na vršek obrazu stěží dosáhnu). U nadživotní figury je komplikovanější vidět ji jako jeden celek, než v případě menších prací, tudíž to vyžaduje několikametrové odstupy od plátna a celkově je tím kresba časově náročnější.

Druhý model je na tom o něco lépe – může pouze klečet a nemusí být nahý. Pro své figury čertů mám totiž univerzální černý hábit.

 

Malovat živé osoby je jako dotýkat se jich, jen podivně nepřímo. Vykreslit si uhlem tvar ruky nebo nosu je jako vytvořit živé ještě jednou znova, je to nejintenzivnější prozkoumání tváře. Otiskává mi to přesnou podobu člověka do paměti, takže si pak můžu onu osobu kdykoliv načrtnout znova.

Takhle tedy vzniká první kresba, důležitý základ, na kterém si pak prožiju obraz ještě několikrát během práce s barvou – a o tom zase příště.


V ateliéru se bohužel málokdy sejdou oba modely naráz. A tak, když přijde model B, který se má dívat do očí modelu A, je nutno mu naznačit, kde má model A asi hlavu...

A výsledek :